ČEŠKI

JABLKO

Jabuka 
 
 
Vidím zrníčka slunce

Převtělená do její kůry. 

 

Všechna krása se shromáždila

Do přístavu jejího ruměnce

Ticho dalekého pohoří

Stopkou vešlo. 

 

Jako kdyby doběhlo

Do rukou knihy…

Toužebně se jako milenka nabízí,

Dokud leží na talíři. 

 

Tajnými klíči otevírá ústa

A drobný písek slunce rozsypává

 

VODOPÁD

Slap 
 
  
V noci necháváme otevřené okno a srdce

Po léta. Díváme se jako bohové smíření

Planou hvězdy, zatímco se záře

Řítí do moře bez zvuku, který by

Se mohl vznášet nad pobřežními kameny.

Jedno oko na nebi svítí, druhé neznám

Stárneme a nespavost nás tíží

Myslíme na smrt a na cestu. Ještě jsme zdánlivě šťastni.

Myslíme na hvězdy a necháváme okno otevřené,

abychom mohli hledět vzhůru. 

 

V tom tichu často netušíme vodopád

Měsíční svit, jako půvab ženy, když se objeví

S měkkými kresbami těla, říkám a

nemáme tušení o vodopádu záře,

která nás zlověstně nadchne a ničí.

 

DĚVČE A JEZERO

Devojka i jezero 
 
  
Na jezeru první kapky deště.

Průtrž mračen, pak slunce opět nalévá.

Jas ve mně neviditelně píše,

Krásu ze které bolí oči.

 

Jako když setře únavu a prach

Kutálejí se vodou zlatá zrna.

Zkrášlí na okamžik obraz,

Děvče prchající jako laň. 

 

V duši opět šumí vodopád.

Naslouchám: ticho, ptáci, kapky.

Zvedá mě tato neslyšná ozvěna. 

 

Z bolesti a snu vzdáleného

Skutečně, vzdušná a čistá krása

Vrací víru v smysl života. 

 

TICHO, MOŘE, SEN

Mir, more, san 
 
  
Čas osamění. Bez teplého dechu ženy.

Pokoj nad mořem, chomáčky pěny.

Líce v dlaních, zatoulané ženy.

Stůl, knihy, jablka, stopy stínu. 

 

Hodina ticha. Jas pozlacuje předměty:

Les, ptáci, pole, kolébavá stébla

To je dávný obraz, kterou myšlenka navrátí,

Chvilkami uměli lépe zářit. 

 

Malinké srdce zkroucené v lásku, úzký most

Světlo ztlumené, ho chvílemi třísní

Nemohoucí ruku zarůstá pyl, ostřice, rákos. 

 

Ticho. Vytržená z těla bloudí kost.

Z bolu vzrostlá fialová věž:

Zanícené oko, záchvěv, otupené smysly. 
 

 

NEZNÁMÉ SEMÍNKO

Nepoznata semenka 
 

 
Vidíme ho, jméno však neznáme

Nevíme, co z něj vyklíčí 

 

Nijaké, plné nějakého tajemství

Záhadně se usmívá do dlaní  

 

Kam ať ho zasejeme, s jakým množstvím slunce ?

S kolika kapkami ticha ať ho napojíme? 

 

Bude-li květem vonícím nebo trnem jedu ?

Ať oko leskem naplní 

 

Seseknuté v kolenech zelených

Jestlipak vyraší nový list?

 

Stále méně víme a více pozorujeme

Klíčí naší zraněnou duší 

  

DÉŠŤ A STÉBLA

Kiša i vlati 

 

            Tanečnice v dešti 
 
 
Liják. Vůně deště, eros každého stébla.

Bosá, nadšená, ve snu a transu.

Tanec vody, v němž se každá tepna kývá,

Ničím spoutaná; předvádí letní seansu. 

 

Rytmus kapek, noty v podvědomém echu,

Pyl a opojná vůně, kterou lípa rozsévá,

A jako ve snu, déšť a něžná stébla byla

Světlost zelená, co se na dlaně sype. 

 

Mokré vlasy, šaty na těle ulpělé,

Tančí v dešti svůj tanec života,

Jako laň ve skoku ladně prohnutá. 

 

Bohyně deště, z níž vyzařuje půvab.

Díváme se na ni téměř v údivu

Tanečnici v dešti či bláznivé děvče.

  

HVĚZDY NA POLŠTÁŘI

Zvezde na uzglavlju 
 
  
Ta odvojenost

Půvab, let v pase

Polibky, které trvají 

 

Bledá ve vyčkávání

Sleduje můj pohled

A pohyb rukou 

 

Vím o tom náznaku

Tajný znak lásky

Ramena stisknutá

Oči pod květními plátky

Příjemný strach v těle

 

Bílá jako vodní květ

Tak mladá a něžná

Ani v písni se o ní

Nesmím zmínit 

 

Zůstávají pouze noční polibky

I pozdní hvězdy na polštáři

  

MILÁ

Draga 
 
 
Štíhlá, na písku teplého léta, leží milá

Má otevřené oči ponořené do nebe

Záhadně se usmívající, hlídá své tajemství 

 

Přijdu, natáhnu se vedle ní a čekám

Aby i do mých očí vešel střep léta

Čekám celou věčnost i víc

 

Nejsem šťasný, šťastná je moje milá

Ona se celá převtělí v lásku a

Zakucká se nevysvětlitelným smíchem 

 

Když si přeje, rozžehne ústy nové slunce

A tenkýma ho rukama sundá z výšin 

 

POZNÁMKA O DĚVČETI

Beleška o devojčici 
 
 
Tělo je moře, děvče, a ruce, vlny

Oči barvy vody, z nichž září nevinnost

Celý květen spí ve vlasech, květinové věnce

Z tvého dechu jdou na mne mrákoty 

 

Dívám se: z dlaní ti vylétají holubi

V tvých svalech poražené slunce dřímá

Srny odpočívají v poli tvých slov

Za tebou rozkvétají stromy akátů 

 

Tvé tělo je moře děvčátko, a v tobě

Dýchá malá laň dalekých krajů

Něco je v písku něco ve vlnách 

 

Z tvých kroků a z tvého neklidu

Ty bys najednou, malá moje, chtěla být

zralá jak pomeranč jako jižní ovoce. 

 

OČI MÉ MILÉ, KDYŽ MĚ VYPROVÁZÍ

Oči moje drage dok me ispraća 
 
  
Milá moje má oči jako kapky deště na růži

Když mě vyprovází na prahu našeho domu

Pod střechou našich let hraje temné slunce

V tepnách našich se blýskají blesky zoufalství 

 

Přes vrchy fialové vane teplý soumrak

A vchází do mé milé jako zloděj vůní

Milá moje tiskne ucho na ulitu a neslyší nic

Pouze údery mořských vln 

 

Mává rukama jako vlašťovka, nevidím víc nic,

Ale líbám milou u oko krásné

A tuším hořká léta nepřítomnosti, prázdno je.

Ve všem zůstává naprasklé srdce. 

  

KDOULE NEBO ŽENA

Dunja ili žena 
 
  
Proč nejsi kdoule, její vůně, otisk svěžesti

Barva, která svádí oko a myšlenku vede daleko

Nahé maso oblečené do mlhy touhy

Ty boky pod šaty v záhybech větru 

 

Přemýšlím, jak bych tě nakreslil neskutečnou

Když běžíš na hladině moře a ztrácíš se

Daleko v jednom bodě bílé pleti jako racek

Běžel jsem, ze samotného sebe, vytrhával z duše 

 

A vypisoval barvu tvých zřítelnic myslí svojí,

Odcházel do neznáma a zkoumal malé srdce

Kdoule z mého stolu, pozoroval stopu

Rozkošný tvar tvého těla jako ruměnec její slupky.

 

DÍVENKA STISKLA SVÁ KOLENA

Devojčica skuplja svoja kolena 
 

Dívenka stiskla svá bílá kolena

Dvě hroudy světla, dvě kapky něhy

Květy, které se rozevírají v korunní plátky

Pokorná, ráda má na nich mé dlaně

 

Krev má je vynese před tajemné světlo

Ale neotvírá pevné milostné zámky

Nepomáhají ani polibky ani plaménky

Které září skrytě v hlubokých zorničkách  

 

Bělost její se táhne v dubnu mladého těla

Vidím, že od prvního polibku jsem se ničemu nenaučil

Pouze hlad se během let zvětšil

Jitro očekáváme v trávě a záři v dálce. 
 
 

Básně ze srbštiny do češtiny přeložila Alena Raisová, lektorovala Libuše Stráníková 

 

JOVICA ĐURĐIĆ, narozen 3. října 1949 v Glogovici u Doboje, v Srbsku. Autor prózy a básní. Diplomoval na Pedagogické fakultě v Rijece. Je členem Sdružení spisovatelů Srbska. Je autorem třinácti knih, poezie a prózy pro děti a dospělé. Publikoval v mnoha novinách a časopisech. Některá díla byla přeložena do angličtiny, ruštiny, italštiny, polštiny, češtiny, turečtiny, slovenštiny, makedonštiny atd.

Vydané knihy:  

SPÍCÍ DÍVKA /Usnula devojka, básně, Svjetlost, Sarajevo, 1974,

LARISA, básně, Knihovnická společnost, Rijeka, 1974,

FIALOVÉ POHOŘÍ /Ljubičasto gorje, básně, Svjetlost, Sarajevo, 1976,

SANAK SKLOPIOČIĆ /Skřítek Uspávánek, pohádky pro děti, Otokar Keršovani, Rijeka, 1983,

JAK MÁM RÁD ANNU /Kako volim Anu, básně pro děti, Vydavatelské centrum Rijeka, 1983,

RUCE VEČERNÍCH MILOVNÍKŮ /Ruke večernjih ljubavnika, básně, Vydavatelské centrum Rijeka, Rijeka, 1984,

SPANILÉ TĚLO /Ljupko telo, básně, Partyzánská knjiha, Ljubljana,1985,

LAŇ A LEKNÍNY /(THE ROE AND WATER LILIES), Košuta i lopoči, dvojjazyčné, básně, Víkend kniha, Beograd, 2000,

VYTRŽENÝ RUKOPIS /Istrgnuti rukopis, básně, Interpress, Beograd, 2004,

JEJÍ OČI JSOU – MOŘE /Njene oči more, básně, bibliofilské vydání (21 výtisků), Knižní ateliér Art, Malinska, 2004),

ŽIRAFA ŽERALDINA, básně pro děti, první vydání, Ars Poetica, Beograd, 2005, a druhé vydání v roce 2006,

SIMONINY OČI /Simonine oči, pohádky pro děti, první vydání, Bookland, Bělehrad, 2006., druhé vydání Ars Poetica, Bělehrad, v roce 2006,

KRÁSNÉ JE BÝT DOMA /Lepo je biti kod kuće, básně pro děti, Bookland, Bělehrad, 2008., druhé vydání Ars Poetica, Bělehrad, 2008. 

Odměňován na knižních konkursech. Dvojnásobný držitel ceny „Drago Gervais” Rijeka.

Získal i Zlatý odznak kulturně osvětové pospolitosti Srbska. 

poezija@mac.com                 www.jovicadjurdjic.com