JABLKO
Jabuka
Vidím zrníčka slunce
Převtělená do její kůry.
Všechna krása se shromáždila
Do přístavu jejího ruměnce
Ticho dalekého pohoří
Stopkou vešlo.
Jako kdyby doběhlo
Do rukou knihy…
Toužebně se jako milenka nabízí,
Dokud leží na talíři.
Tajnými klíči otevírá ústa
A drobný písek slunce rozsypává
VODOPÁD
Slap
V noci necháváme otevřené okno a srdce
Po léta. Díváme se jako bohové smíření
Planou hvězdy, zatímco se záře
Řítí do moře bez zvuku, který by
Se mohl vznášet nad pobřežními kameny.
Jedno oko na nebi svítí, druhé neznám
Stárneme a nespavost nás tíží
Myslíme na smrt a na cestu. Ještě jsme zdánlivě šťastni.
Myslíme na hvězdy a necháváme okno otevřené,
abychom mohli hledět vzhůru.
V tom tichu často netušíme vodopád
Měsíční svit, jako půvab ženy, když se objeví
S měkkými kresbami těla, říkám a
nemáme tušení o vodopádu záře,
která nás zlověstně nadchne a ničí.
DĚVČE A JEZERO
Devojka i jezero
Na jezeru první kapky deště.
Průtrž mračen, pak slunce opět nalévá.
Jas ve mně neviditelně píše,
Krásu ze které bolí oči.
Jako když setře únavu a prach
Kutálejí se vodou zlatá zrna.
Zkrášlí na okamžik obraz,
Děvče prchající jako laň.
V duši opět šumí vodopád.
Naslouchám: ticho, ptáci, kapky.
Zvedá mě tato neslyšná ozvěna.
Z bolesti a snu vzdáleného
Skutečně, vzdušná a čistá krása
Vrací víru v smysl života.
TICHO, MOŘE, SEN
Mir, more, san
Čas osamění. Bez teplého dechu ženy.
Pokoj nad mořem, chomáčky pěny.
Líce v dlaních, zatoulané ženy.
Stůl, knihy, jablka, stopy stínu.
Hodina ticha. Jas pozlacuje předměty:
Les, ptáci, pole, kolébavá stébla
To je dávný obraz, kterou myšlenka navrátí,
Chvilkami uměli lépe zářit.
Malinké srdce zkroucené v lásku, úzký most
Světlo ztlumené, ho chvílemi třísní
Nemohoucí ruku zarůstá pyl, ostřice, rákos.
Ticho. Vytržená z těla bloudí kost.
Z bolu vzrostlá fialová věž:
Zanícené oko, záchvěv, otupené smysly.
NEZNÁMÉ SEMÍNKO
Nepoznata semenka
Vidíme ho, jméno však neznáme
Nevíme, co z něj vyklíčí
Nijaké, plné nějakého tajemství
Záhadně se usmívá do dlaní
Kam ať ho zasejeme, s jakým množstvím slunce ?
S kolika kapkami ticha ať ho napojíme?
Bude-li květem vonícím nebo trnem jedu ?
Ať oko leskem naplní
Seseknuté v kolenech zelených
Jestlipak vyraší nový list?
Stále méně víme a více pozorujeme
Klíčí naší zraněnou duší
DÉŠŤ A STÉBLA
Kiša i vlati
Tanečnice v dešti
Liják. Vůně deště, eros každého stébla.
Bosá, nadšená, ve snu a transu.
Tanec vody, v němž se každá tepna kývá,
Ničím spoutaná; předvádí letní seansu.
Rytmus kapek, noty v podvědomém echu,
Pyl a opojná vůně, kterou lípa rozsévá,
A jako ve snu, déšť a něžná stébla byla
Světlost zelená, co se na dlaně sype.
Mokré vlasy, šaty na těle ulpělé,
Tančí v dešti svůj tanec života,
Jako laň ve skoku ladně prohnutá.
Bohyně deště, z níž vyzařuje půvab.
Díváme se na ni téměř v údivu
Tanečnici v dešti či bláznivé děvče.
HVĚZDY NA POLŠTÁŘI
Zvezde na uzglavlju
Ta odvojenost
Půvab, let v pase
Polibky, které trvají
Bledá ve vyčkávání
Sleduje můj pohled
A pohyb rukou
Vím o tom náznaku
Tajný znak lásky
Ramena stisknutá
Oči pod květními plátky
Příjemný strach v těle
Bílá jako vodní květ
Tak mladá a něžná
Ani v písni se o ní
Nesmím zmínit
Zůstávají pouze noční polibky
I pozdní hvězdy na polštáři
MILÁ
Draga
Štíhlá, na písku teplého léta, leží milá
Má otevřené oči ponořené do nebe
Záhadně se usmívající, hlídá své tajemství
Přijdu, natáhnu se vedle ní a čekám
Aby i do mých očí vešel střep léta
Čekám celou věčnost i víc
Nejsem šťasný, šťastná je moje milá
Ona se celá převtělí v lásku a
Zakucká se nevysvětlitelným smíchem
Když si přeje, rozžehne ústy nové slunce
A tenkýma ho rukama sundá z výšin
POZNÁMKA O DĚVČETI
Beleška o devojčici
Tělo je moře, děvče, a ruce, vlny
Oči barvy vody, z nichž září nevinnost
Celý květen spí ve vlasech, květinové věnce
Z tvého dechu jdou na mne mrákoty
Dívám se: z dlaní ti vylétají holubi
V tvých svalech poražené slunce dřímá
Srny odpočívají v poli tvých slov
Za tebou rozkvétají stromy akátů
Tvé tělo je moře děvčátko, a v tobě
Dýchá malá laň dalekých krajů
Něco je v písku něco ve vlnách
Z tvých kroků a z tvého neklidu
Ty bys najednou, malá moje, chtěla být
zralá jak pomeranč jako jižní ovoce.
OČI MÉ MILÉ, KDYŽ MĚ VYPROVÁZÍ
Oči moje drage dok me ispraća
Milá moje má oči jako kapky deště na růži
Když mě vyprovází na prahu našeho domu
Pod střechou našich let hraje temné slunce
V tepnách našich se blýskají blesky zoufalství
Přes vrchy fialové vane teplý soumrak
A vchází do mé milé jako zloděj vůní
Milá moje tiskne ucho na ulitu a neslyší nic
Pouze údery mořských vln
Mává rukama jako vlašťovka, nevidím víc nic,
Ale líbám milou u oko krásné
A tuším hořká léta nepřítomnosti, prázdno je.
Ve všem zůstává naprasklé srdce.
KDOULE NEBO ŽENA
Dunja ili žena
Proč nejsi kdoule, její vůně, otisk svěžesti
Barva, která svádí oko a myšlenku vede daleko
Nahé maso oblečené do mlhy touhy
Ty boky pod šaty v záhybech větru
Přemýšlím, jak bych tě nakreslil neskutečnou
Když běžíš na hladině moře a ztrácíš se
Daleko v jednom bodě bílé pleti jako racek
Běžel jsem, ze samotného sebe, vytrhával z duše
A vypisoval barvu tvých zřítelnic myslí svojí,
Odcházel do neznáma a zkoumal malé srdce
Kdoule z mého stolu, pozoroval stopu
Rozkošný tvar tvého těla jako ruměnec její slupky.
DÍVENKA STISKLA SVÁ KOLENA
Devojčica skuplja svoja kolena
Dívenka stiskla svá bílá kolena
Dvě hroudy světla, dvě kapky něhy
Květy, které se rozevírají v korunní plátky
Pokorná, ráda má na nich mé dlaně
Krev má je vynese před tajemné světlo
Ale neotvírá pevné milostné zámky
Nepomáhají ani polibky ani plaménky
Které září skrytě v hlubokých zorničkách
Bělost její se táhne v dubnu mladého těla
Vidím, že od prvního polibku jsem se ničemu nenaučil
Pouze hlad se během let zvětšil
Jitro očekáváme v trávě a záři v dálce.
Básně ze srbštiny do češtiny přeložila Alena Raisová, lektorovala Libuše Stráníková
JOVICA ĐURĐIĆ, narozen 3. října 1949 v Glogovici u Doboje, v Srbsku. Autor prózy a básní. Diplomoval na Pedagogické fakultě v Rijece. Je členem Sdružení spisovatelů Srbska. Je autorem třinácti knih, poezie a prózy pro děti a dospělé. Publikoval v mnoha novinách a časopisech. Některá díla byla přeložena do angličtiny, ruštiny, italštiny, polštiny, češtiny, turečtiny, slovenštiny, makedonštiny atd.
Vydané knihy:
SPÍCÍ DÍVKA /Usnula devojka, básně, Svjetlost, Sarajevo, 1974,
LARISA, básně, Knihovnická společnost, Rijeka, 1974,
FIALOVÉ POHOŘÍ /Ljubičasto gorje, básně, Svjetlost, Sarajevo, 1976,
SANAK SKLOPIOČIĆ /Skřítek Uspávánek, pohádky pro děti, Otokar Keršovani, Rijeka, 1983,
JAK MÁM RÁD ANNU /Kako volim Anu, básně pro děti, Vydavatelské centrum Rijeka, 1983,
RUCE VEČERNÍCH MILOVNÍKŮ /Ruke večernjih ljubavnika, básně, Vydavatelské centrum Rijeka, Rijeka, 1984,
SPANILÉ TĚLO /Ljupko telo, básně, Partyzánská knjiha, Ljubljana,1985,
LAŇ A LEKNÍNY /(THE ROE AND WATER LILIES), Košuta i lopoči, dvojjazyčné, básně, Víkend kniha, Beograd, 2000,
VYTRŽENÝ RUKOPIS /Istrgnuti rukopis, básně, Interpress, Beograd, 2004,
JEJÍ OČI JSOU – MOŘE /Njene oči more, básně, bibliofilské vydání (21 výtisků), Knižní ateliér Art, Malinska, 2004),
ŽIRAFA ŽERALDINA, básně pro děti, první vydání, Ars Poetica, Beograd, 2005, a druhé vydání v roce 2006,
SIMONINY OČI /Simonine oči, pohádky pro děti, první vydání, Bookland, Bělehrad, 2006., druhé vydání Ars Poetica, Bělehrad, v roce 2006,
KRÁSNÉ JE BÝT DOMA /Lepo je biti kod kuće, básně pro děti, Bookland, Bělehrad, 2008., druhé vydání Ars Poetica, Bělehrad, 2008.
Odměňován na knižních konkursech. Dvojnásobný držitel ceny „Drago Gervais“ Rijeka.
Získal i Zlatý odznak kulturně osvětové pospolitosti Srbska.
[email protected] www.jovicadjurdjic.com